Mystérium Bohyně - Krásnější je svět - Noc literatury

Datum konání

10. 05. 2017  18:00-20:00

Místo konání

přednáškový sál

Popis

Přednáší: Lilia Khousnoutdinová
Vnímavá, kreativní zvídavá žena, která svou vášní pro život inspiruje ostatní ženy žít naplno.
Vstup zdarma.
Tento projekt je spolufinancován MK ČR v rámci dotace KNIHOVNA 21. STOLETÍ "S poesií krásnější je svět".

Povídka Dech Bohyně
Uprostřed země, v jejím samotném nitru, kde je teplo a bezpečno, spala žena. Dlouhé vlasy se jí vlnily podél obličeje, zatímco klidně a spokojeně snila. Byla nádherná, až se tajil dech. Její rty zářily jako rudé růže, její paže byly jako alabastrové sloupy.
Trup se třpytil jako ranní rosa na slunci a její boky se zdály jako pahorky těch nejúchvatnějších hor. Celé její tělo se jemně vlnilo, jak pokojně oddechovala. Její ňadra tančila a její břicho připomínalo vzdouvající se oceán.
S každým nádechem vtahovala do sebe všechno škodlivé a nepřirozené. Lehce ze země vysávala vše, co už nežilo a nedýchalo. Všechny strasti, nemoci i smutky mizely s jejím nádechem do žhavého jádra.
Když bohyně vdechla všechno do svého středu, přirozeně se vše neživé prozářilo a znovu nadechlo. Vše se v ní proměňovalo na lásku a nekonečný mír.
Když se stejnou lehkostí vydechla, vzduch, který jí odcházel z úst, putoval vytrvale ze zemského jádra, přes skály, hlínou, v proudech podzemních vod, až k samému povrchu země, kde s lehkostí pronikl do kořenů stromů. Vydával se kmenem a větvemi do listů a jehliček, a když stromy také vydechly, požehnaný dech bohyně obejmul celou zemi.
Ve vzduchu naplnil všechny mraky, a když se z nich začaly snášet dešťové kapky, padal zpět k zemi, kde se spojil s hladinou oceánů a rozběhnul se vodou do dálky i hlubiny.
Slaná voda protkaná dechem bohyně laskala podmořské skály a s jemností omývala břehy pevniny. Dech bohyně s lehkostí putoval do jednotlivých zrnek písku na písčitých pláží, vyživoval pobřeží a nechával se přitahovat teplým sluncem, které jej vytahovalo zpět do vzduchu.
Celá země dýchala spolu se spící bohyní – všechna pohoří, skály i kameny, všechny oceány, jezera, řeky i potůčky, celé lesy i jednotlivé stromy, tráva na stráních, byliny v hájcích, chmýří ve větru… vše bylo naplněno vesmírným klidem.
V tom nekonečném všeobklopujícím míru stanuli lidé v údivu. Nehybně pozorovali nádherný svět kolem sebe a s jiskrou v očích naslouchali jemnému dechu bohyně, který se ozýval všude kolem. A když se po chvíli z plných plic nadechli čerstvého vzduchu, ucítili, že se v nich cosi pohnulo.
Kdesi v hloubi jejich těla, jejich vlastní zeměkoule z masa a kostí, se nadechla jejich vlastní bohyně. Najednou nebylo nic než čistá jednota, nic než všechno a to všechno bylo ničím. Celá země během pár chvil dýchala jediným nádechem a výdechem.
V tu chvíli se spící bohyně v nitru země znovu nadechla, a když ucítila, že vdechuje svou vlastní lásku, na rudých rtech se jí rozzářil ten nejjasnější, nejblaženější úsměv, co kdy kdo viděl.
Květa Oakland, www.kvetaoaklad.cz